Jaroslav ŠVARZ

Když mi bylo šest let a mé sestře asi jeden a půl roku, chtěli se naši rodiče rozvést. Před tím, než tak mohli učinit, došlo mezi nimi k hádce a otec ve vzteku naši maminku zabil. Sám se přiznal a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let nepodmíněně.
Po určité době rozvažování, co s námi bude, bylo rozhodnuto, že já a moje sestra zůstaneme u babičky z matčiny strany. Ač byla babička velice laskavá, prostá žena, našeho otce velmi nenáviděla a nemohla mu odpustit to, co udělal. Tuto nenávist vštěpovala společně s jinými příbuznými z maminčiny strany i nám. Nebylo divu, že i já jsem po určité době začal svého otce opravdu nenávidět. (Musím poznamenat, že na období raného dětství do svých šesti let mám hezké vzpomínky a považuji je za „normální“ dětství).

Po jisté době jsem za všechno zlé ve svém životě vinil svého otce – například když babička byla každoročně hospitalizována pro srdeční slabost způsobenou několika infarkty vyvolanými šokem po tragickém úmrtí naší matky – a byl to vždy on, kdo „za to mohl“. Nelze to nazvat jinak než hlubokou nenávistí. Nikdy jsem nepomýšlel na pomstu, avšak zcela jistě jsem věděl, že se s tátou nechci v životě už nikdy vidět, vyslechnout jej či cokoli podobného. Byl to pro mne cizí člověk a děsil jsem se toho, že by se on sám ke mně někdy přihlásil.
Když mi bylo devatenáct let, uvěřil jsem v Pána Ježíše Krista a chtěl jej následovat. V mnoha ohledech se můj život naprosto změnil, avšak zejména v jedné oblasti jsem zakoušel těžké chvíle. Pán Bůh mi neustále připomínal, že pokud chci vyznávat slovy modlitby, že chci, aby mi odpustil <strong>tak, jako já</strong> odpouštím těm, kdo se provinili proti mně, nebudu to mít snadné. Ježíš chtěl, abych odpustil svému otci. Byl jsem přesvědčen, že je správné to udělat, a tudíž jsem začal pravidelně nahlas vyznávat, že svému otci odpouštím, kdykoli se mi vybavila vzpomínka na nenávist vůči němu nebo na ztrátu maminky.

Myslel jsem si, že to stačí a že ani Bůh po mně nemůže chtít více. Několik starších křesťanů mi však nezávisle na sobě tvrdilo, že bych za svým otcem jít měl a že bych mu také měl nahlas říci, že mu odpouštím. To ovšem bylo pro mne tehdy příliš a ohradil jsem se „podmínkou“, že tak učiním pouze tehdy, až budu mít vlastní ženu a tím domov jako zázemí.
Nastalo pro mne velmi těžké období, kdy jsem neměl klid. Prožíval jsem podobnou úzkost a osamocení, jako když jsem byl nevěřící. Neustále jsem myslel na ztrátu maminky a domova. Kromě jiných věcí jsem se znovu musel nutit k tomu, abych hlasitě prohlašoval, že odpouštím svému otci. Ale už to nestačilo. Chtěl jsem Bohu patřit, chtěl jsem věřit, ale něco se dělo a já nevěděl co… tedy spíše se nedělo nic a já nevěděl proč. Díky Boží milosti začátek konce tohoto úseku mého života přišel jako příjemná a radostná událost v podobě svatby s mou ženou. A tehdy došlo na můj slib…
Dojít za tátou, podat mu ruku a říci mu, že mu s pomocí Pána Ježíše Krista odpouštím všechno zlé, že z mé strany mezi námi nic není a že se můžeme scházet, pokud bude sám chtít, byla jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. Odvahu jsem sbíral čtyři měsíce a stejně jsem ji nesebral – Bůh mne musel podpírat, abych neutekl. Moje žena mi byla rovněž nepostradatelnou oporou. Nakonec se to podařilo a musím říci, že od onoho dubna 1998 jsem opět jiným člověkem než dříve, což může dosvědčit právě má žena.
Se svým otcem jsem se neviděl dvacet let a pět měsíců. Nyní mohu, na svědectví toho, že vzkříšený Boží Syn, Ježíš Nazaretský, dává moc činit nemožné a moc změnit lidský život, pouze vyzvat k úvaze nad stavem našeho vztahu v současné době.