Oldřich LORENC

Co pro mne znamená věřit: “facka”, která změnila můj život.

Jmenuji se Oldřich Lorenc a pocházím z Hluboké poblíž Skutče, jsem ze sedmi dětí a pracuji jako klempíř u Obnovy památek v Kutné Hoře.
Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, tedy věřící. Asi po šesti nedělích mého života jsem byl pokřtěn v katolickém kostele v Předhradské farnosti. Už od peřinky mě rodiče vedli k víře. Pravidelně každou neděli mě brali s sebou do kostela. V sedmi letech jsem začal přisluhovat panu faráři při mši (ministrovat) a o rok později jsem byl poprvé u svaté zpovědi a u sv. přijímaní (tj. přijímání té malé bílé oplatky při mši). Rodiče mě vedli katolicko-křesťanským způsobem jak nejlépe uměli. Zprvu jsem chodil jednou týdně na náboženství, později dvakrát. Bavilo mě poslouchat vyprávění biblických příběhů. V té době začali rodiče uvažovat o mém teologickém studiu na kněze, ale nikdy mě k tomu nenutili.
Dospěl jsem do věku čtrnácti let a musel jsem se rozhodnout, na kterou školu půjdu. Vždycky jsem se chtěl stát traktoristou jako můj tatínek, ale moji touhu změnily okolnosti. Alergie na seno způsobila, že jsem v té době dostal dva záchvaty. Při tom druhém jsem se málem udusil.
V JZD Zderaz, kde můj otec pracoval, mu řekli, že traktoristu nepotřebují, ale zato potřebovali klempíře.
V září 1991 jsem tedy nastoupil na čáslavské zemědělské učiliště. Přes týden jsem tam zůstával na internátu. V té době u nás v Hluboké existovala parta, do které jsem patřil. Scházeli jsme se ve staré škole, kde jsme hráli ping-pong, poslouchali muziku a přitom jsme konzumovali alkohol. Byli i tací, kteří si vedle v místnosti užívali se svojí holkou. Parta chodila společně na diskotéky, ale já jsem s nimi nechodil, protože rodiče mi to zakázali kvůli mému nízkému věku. Toužebně jsem čekal na den, kdy mi to povolí. Taky jsem si chtěl užít, disko, alkohol a hlavně mít holku. Neviděl jsem v tom nic špatného. Chtěl jsem si život prostě UŽÍT!
POZOR! POZOR! POZOR!
V dubnu 1992 se stalo něco, co změnilo mé smýšlení, můj styl života, mé touhy. UVĚŘIL JSEM V KRISTA!!!
Asi se vám to zdá divné, že říkám „uvěřil jsem“, když jsem věřil od malička. K tomu se ještě vrátím.
Jedno odpoledne po škole, když jsem si na intru psal domácí úkoly, za mnou přišel spolužák a řekl mi, že na náměstí jsou nějací křesťané a zpívají písně při kytaře. Jak jsem byl zabraný do učení, tak jsem mu odvětil: „No jó, já vím,“ ale ve skutečnosti jsem nevěděl. Teprve asi po hodině jsem i uvědomil, co mi řekl, ale když jsem přišel na náměstí, už tam nikdo nebyl. Večer mi jeden třeťák řekl, že byl od těch lidí pozvaný na setkání, které se mu líbilo a prý příští týden po Velikonocích můžu jít klidně s ním.
Doma o Velikonocích jsem si na to ani nevzpomněl. Se starším bratrem a s naší partou jsme chodili po pomlázce. Všichni, včetně bratra, se opili – i já jsem si lehce připil, ale stále jsem v tom neviděl nic špatného.
Vrátil jsem se zpátky na intr a ve středu večer jsme s tím třeťákem (jmenuje se Petr) vyrazili na Malou scénu Dusíkova divadla na křesťanské setkání. Pamatuji si to moc dobře, jako by to bylo včera. Když jsem otevřel dveře, dostal jsem „FACKU“! Facku ne klasickou (fyzickou), ale připadal jsem si, jako bych stál na rozhraní černobílého a barevného světa. Facku toho typu, že jsem viděl, jak se ti lidé k sobě hezky, s láskou a úctou chovají. Úplně jinak, než kluci na intru, kamarádi v partě, lidé, kteří chodili do kostela. Prostě bylo to pro mne něco úplně nového. Na tom setkání zazněla spousta vět. Věty, které zasáhly mé srdce. Například to, že Ježíš zemřel za moje hříchy na kříži a třetího dne vstal z hrobu, Ježíš žije, má mě rád, On chce změnit můj život, připravil pro mne nebeské království, Bůh je tady a zná mě atd. Věděl jsem, že Bůh je, vždyť jsem každou neděli chodil do kostela, ale nevěděl jem, že může být tak blízko, že o mne má tak konkrétní zájem. Ke konci setkání tam bylo řečeno, že kdo chce přijmout Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele, ať přijde dopředu. Na tuto výzvu jsem reagoval a dopředu jsem šel, protože jsem měl v srdci touhu poznat Boha lépe a cítil jsem, že to, co bylo řečeno, je pravda. A tam vepředu jsem tedy pozval Pána Ježíše Krista do svého srdce.
Od té chvíle se považuji za křesťana. Ne podle nějakého papíru, ale podlé mého srdce. Netušil jsem, že toto rozhodnutí tak hodně ovlivní můj život, ale jsem rád, že jsem to učinil. Nevím, kde bych byl teď. Možná bych se stal větším konzumentem alkoholu, nebo bych už byl ženatý, ale ne proto, že bych chtěl, ale proto, že bych musel, možná bych stále chodil každou neděli do kostela a tam proseděl hodiny a hodiny, které by mi nic nedaly. Ať už by to bylo tak či onak, jsem rád, že Bůh mě vytáhl z bahna hříchu, učinil mě svým dítětem a vzal z mého života to, co tam nepatří (touha po alkoholu, diskotékách atd.). Díky Boží milosti jsem spasen.
Z Bible
Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.
– Žalm 34,9
Bůh tě miluje
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
– Jan 3,16
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
– Římanům 5,8
Všichni jsou hříšníci
Všichni zhřešili a jsou daleko od boží slávy.
– Římanům 3,23
Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.
– Římanům 3,10
Boží lék na hřích
Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
– Římanům 6,23
Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.
– 1. Korintským 15,3–4
Jistota spasení
Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
– Římanům 10,9
Olda Lorenc