Víra

CO2Vždycky jsem si myslela, že víra je věc přesvědčení. Pokud se o něčem přesvědčím, že tomu tak je, už nemám důvod tomu nevěřit. Názor jsem změnila po jedné vyučovací hodině fyziky, v šesté třídě.
Probírali jsme vlastnosti plynných látek a ukazovali si, jak lze oxid uhličitý přelévat z nádoby do nádoby. Protože oxid uhličitý je bezbarvý plyn, je pro naše oči neviditelný. O jeho přítomnosti se můžeme přesvědčit tím, že uhasí například plamen svíčky.

Do vyšší kádinky jsme postavili svíčku a zapálili ji. Do menší kádinky jsme ze sifonové lahve napustili oxid uhličitý, který je těžší než vzduch (má větší hustotu) a zůstává tedy u dna kádinky. Vršek jsme zakryli papírem , aby se plyn nerozptýlil do prostoru. Pak jsme papír odstranili a neviditelný oxid uhličitý nalili na svíčku. Svíčka ihned zhasla.

V ten samý okamžik děvče z první lavice vykřiklo: “To je nějaký trik, já tomu nevěřím.” Nechala jsem ji, aby sama připravila nové kádinky ze skříňky a vyměnila papír na zakrytí. Pokus jsme znovu zopakovali se stejným výsledkem, plamen svíčky byl uhašen.
Děvče přesto nechtělo věřit, že to způsobil neviditelný oxid uhličitý. Hledalo jiná vysvětlení a stále mi tvrdilo, Že tomu stejně nevěří.  Ostatní spolužáci se na ni začali hněvat.
Ukončila jsem diskuzi tím, v čem mi bla tato příhoda sama poučením.

Víra není jen věc přesvědčení a důkazů, ale jak vidíte i věc rozhodnutí. Tehdy jsem pochopila, proč někteří lidé nepoznají Pána Boha. Oni se totiž stejně, jako to děvče z šesté třídy, prostě rozhodnou nevěřit.