Zvěstník – Duben 2016

„…..z hlubin volám k Tobě…..“
Když nás trápí starosti, bolestné okamžiky nebo ztráty a otřásá námi nespravedlnost všedního života, pak hledáme nějaký ventil, aby se uvolnil tlak a my se mohli znovu nadechnout.
K tomu ale potřebujeme někoho, kdo o nás má skutečný zájem, soucítí s námi a také spolu s námi hledá řešení. Takovými lidmi jsou opravdoví přátelé. Avšak skutečně porozumět a dostatečně pomoci, to dokáže pouze Pán Ježíš Kristus.

Zve nás: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“(Mat 11,28).

S tímto Ježíšovým pozváním je spjato i zaslíbení, že nás také povede a dá uklidnění. To nemusí vždy znamenat, že se naše problémy rozplynou v nic. Někdy naše prosby vyústí i v naříkání. Může si křesťan vůbec naříkat? Není to už vzpoura proti Bohu? Nepochybuji tím už o Boží dobrotě, není to troufalost? Nářek, který se zaměřuje na určitého adresáta, bychom neměli zaměňovat za sebelítost, kdy se člověk točí sám kolem sebe.

Na mužích Bible je vidět, že mluvili s Bohem otevřeně. Doslova mu vylévali srdce. Ve svém hořekování sestupovali až na samé dno, a tak odhalovali podstatu své žalosti a ubohosti, ve které se nacházeli. Jejich naříkání bylo spjato s intenzivními pocity doprovázenými slzami. Nářky těchto modlitebníků provázeli otázky: „Kde jsi Bože?“, „Kdy už konečně zasáhneš?“, „Copak jsi na mě zapomněl?
Bůh chce především jedno: abychom před Ním byli upřímní! Před tím, který nás dokonale zná, nemusíme nic předstírat. Bez příkras můžeme vyjádřit to, co nás tíží, včetně pocitu opuštěnosti a podrážděnosti, že ještě nepřišel na pomoc a nezasáhl. Bez možnosti naříkat před Bohem nám hrozí, že bychom své trápení potlačili, nebo ho přešli nevyřešené. To může mít neurotizující účinky. Takové popírání bolesti dotyčnému přitěžuje a kalí jeho vztah s Bohem.
Šalamoun, David, Jób – ti všichni přinášeli své nářky před Hospodina.

Sám Pán Ježíš naříká na kříži slovy ze Žalmu 22, 2: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Z těchto slov vyplývá, jakým utrpením, jakou smrtí a soudem náš Pán procházel. Ale to není všechno.
Těsně předtím, než zemřel, řekl: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46).

Z toho vyznívá důvěra, vědomí Boží věrnosti a slitování. Ve 13. Žalmu vidíme Davida, jak ve svém naříkání zápasí s Bohem: „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?” Pak ale vidíme něco úžasného. Jako by se kamera otočila opačným směrem. Nářek přechází v chválu, radost, uctívání: „Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal.“
Jak je to možné? Odkud se bere taková změna a přechod do druhého extrému? To nám ukazuje, že musel existovat okamžik, kdy David věděl, že ho Bůh přijímá a vede. Měl tedy s Bohem hluboký vztah, který začal dříve než období trápení. Právě vzpomínka na prožitou Boží věrnost a přízeň umožňuje, že naříkání proměňuje ve chválu. Víra, kterou otřásla těžká zkouška, se nyní znovu rozhořela.

Prorok Izajáš předpověděl, a Matoušovo evangelium to potvrzuje, že „nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající“ (Iz 42, 3; Mat 12,20).

Díky tomu, že David prožil Boží milost, nyní vkládá v Boha novou důvěru. Uvědomme si, že je to vděčnost za něco, co se ještě nesplnilo! Je to něco, co Bůh učiní, když před ním naříkáme – On nás pozvedne a posílí.

Izajáš (40,28-31) říká: “Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocné- mu. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Převzato z časopisu Ethos

 

Přeji nám všem v tomto jarním čase, abychom hleděli vstříc příštím dnům s nadějí, že přes všechny bolesti, zkoušky, nekonečná vypětí a všechna naříkání náš mocný Bůh setrvává neotřesitelně na svém trůnu. Právě nyní, v čase Velikonoc, si znovu můžeme v našich srdcích oživit Jeho vydanost pro nás. Kéž jsou naše kroky života vedeny dobrým rozhodnutím, které přichází právě od Něho, kdy si budeme možná naříkat nad současným stavem, který právě prožíváme. Přeji nám všem pokoj, radost a spravedlnost v Duchu svatém.

MiK

Kompletní zvěstník ke stažení zde pdf_downlaod